K rozhovoru s Luckou Mikulovou, učitelkou 2. stupně a třídní budoucí 6. třídy, vás zve Lenka Konopková.

Které předměty na základní škole patřily mezi tvé oblíbené? Čím to bylo?

Tělocvik, zeměpis a matematika.

S rodiči jsme jezdili na kole na výlety, brali nás na lyže. Vzpomínám si, že na běžkách jsem poprvé stála v sedmé třídě na lyžáku, měla jsem tátovy dlouhé běžky a o pár čísel větší boty. Pohyb jsem potřebovala, ve školní lavici jsem se stále vrtěla a čas si krátila okusováním tužek.

Bydleli jsme na vesnici a se sestrou a kamarády běhali do večera venku. Kousek od domu jsme měli skautskou klubovnu, kam jsem chodila. Měla jsem ráda víkendové výpravy, tématické tábory, dobrodružství. Na základní škole jsem začala dělat atletiku, hrála florbal, to mě hodně bavilo a nějak mi i přirozeně šlo.

Čím tě přitahuje matematika?

Určitě logickým myšlením. Vidím v ní přesah v tom, že k vyřešení složitější úlohy je třeba si ji rozdělit na menší části a ty pak řešíme postupně. To je užitečné i v osobním životě. Když nás potká náročná životní situace, můžeme ji rozložit na dílčí úkoly, na které stačíme, a zdolávat těžkosti postupně. Matematika tedy není jen o kupeckých počtech.

Proč myslíš, že je pro mnoho žáků obtížná?

Matematické pojmy jsou abstraktní, musíš si je umět představit, naučit, ale ani to nestačí, je třeba je umět aplikovat. Dokonce v některých úlohách propojit několik poznatků najednou.

Je v ní důležitá návaznost. Jakmile jeden dílek skládačky chybí, ve smyslu zvládnutého učiva, časem se to nastřádá a pak chybí dovednosti k vyřešení určité úlohy. To žáky zpětně demotivuje. Bez pomoci zvenčí se vzdají a rezignují.

Kdo u tebe rozvíjel matematické myšlení a byl ti inspirací či vzorem?

Na základní škole jsem měla třídní učitelku matikářku. Myslím, že byla sice přísná, ale férová a lidská. A opravdu nás základy dobře naučila. Teď si na ni často vzpomenu.

Vím, že pedagogické zaměření studuješ nyní. Jakou vysokou školu jsi tedy vystudovala a proč zrovna ji?

Nejsem ryze technický typ, přesto jsem se rozhodla pro studium na ČVUT. Zprvu mě lákala meteorologie. Taťka byl vojenský pilot, vzal mě na meteorologickou stanici na letiště a mně se ta práce hodně líbila. Ale studium na matematicko-fyzikální fakultě ani na vojenské škole mě nelákalo. Tak jsem zvolila geoinformatiku a kartografii.

Kam jsi měla po studiu namířeno?

Už při studiu jsem zpracovávala územní plány. Dokonce i ten turnovský, aniž bych tehdy tušila, že tu někdy budu žít. Spravovala jsem mapový server a databázi k němu. Kancelářská práce. Stereotypní činnosti mě ubíjí. Chyběla mi kreativita a práce s lidmi. Bylo mi jasné, že po mateřské budu hledat uplatnění jinde.

A proč právě učitelství?

Byla jsem plynule se třemi dětmi na mateřské a vše do sebe zapadlo. Před dětmi bych byla mizerná učitelka, nebyla jsem vůbec trpělivá. Až díky nim jsem začala načítat vývojovou psychologii a jiné výchovně inspirativní knihy. Pochopila jsem, že každé dítě, i když má stejné rodiče, je jiné a potřebuje trochu jiný přístup. Až zpětně jsem si uvědomila, že už ve skautu mě bavilo vymýšlet hry a různé aktivity a se svými dětmi jsem se k tomu vrátila. Pracuju radši s dětmi staršího věku, s nimi už je možné diskutovat a jít víc do hloubky.

Co ti nyní v praxi dělá radost, co naopak na této profesi vnímáš jako obtížné.

Na tuto školu jsem přišla z jiného vzdělávacího konceptu, z komunitní školy. Tam jsem učila žáky z různých ročníků dohromady a bylo pro mě obtížné propojit učivo tak, abychom na něčem pracovali společně. Teď mi dělá radost, když řešíme společné téma a můžu danou aktivitu dělat s celou třídou.

Jako obtížné vnímám to, že je to práce psychicky náročná. Nelze se zavřením dveří školy podobně jako počítač vypnout i hlavu. Přemýšlím dál nad různými způsoby lepšího uchopení výuky, nad problémy dětí, které jsem řešila. Ve škole není dost času na to, abych je zpracovala. Proto si je často nesu domů, kde na mě ale čekají další nároky rodiny a věci k řešení. Psychohygiena není snadná.

Co je při výuce podle tebe nejdůležitější?

Líbí se mi, co prý řekl profesor Hejný svému synovi, také matikáři: ,,Dbej o to, aby tvůj záměr naučit děti matiku nezastínil snahu vychovat z nich dobré lidi.“

Sama máš tři děti. Co považuješ za podstatné v jejich výchově?

Poskytovat jim podporu a dávat jim důvěru, že to zvládnou. Jde nám o to, aby byli samostatní. Snažím se za ně neřešit to, co věřím, že zvládnou. Ráda bych, aby z nich byli féroví nesobečtí lidé a uměli se v dnešním složitém světě zorientovat a uplatnit.

Jak s manželem toto směřování a jejich rozvoj podporujete konkrétně?

Podporujeme je v jejich zájmech, momentálně je úplně pohltil fotbal. Ale když za mnou přijdou, že se nudí a nevědí, co dělat, tak je v tom občas schválně nechám. Díky tomu v sobě mohou probudit kreativitu a také dospět k tomu, co vlastně sami chtějí.

Od malička jsme s nimi venku. S manželem lezeme, takže jsme často ve skalách. Děti si vezmou lano, vylezou si na balvan a tam si celý den staví hrad nebo pirátskou loď. Mají chvíli svůj svět a jsou spokojené. Když mají chuť, tak si s námi něco vylezou. Společně také všichni běžkujeme, sjezdujeme, jezdíme na kole, výletujeme.

V čem vidíš ohrožení ve výchově? Máš ještě poměrně malé děti, ale jak řešíte třeba mobily, počítač a vůbec technologie a děti?

Na téma mobilní telefony, jejich vliv na vývoj mozku, poruchy soustředění, vznik závislosti je plno odborných článků. Uvědomujeme si rizika. Je pro mě důležité, aby děti vnímaly, že technologie jsou spíš nástroj usnadňující práci, než čistě zdroj zábavy.

Postupně je s nimi seznamujeme. Chceme, aby jejich používání bylo ohraničené.

Jak?

Třeba poslední rok mají vlastní počítač, kde máme rodičovský dohled.

Vždy se přijdou zeptat, jestli tam mohou být, jak dlouho a mě zajímá, co tam budou dělat. Zatím mají starý tlačítkový telefon, pro případ nouze, když jsou doma sami. Vnímám, že na druhém stupni budou chytrý telefon potřebovat a v blízké době ho nejstaršímu (10) pořídím. Myslím, že se s ním naučí rychle zacházet.

V čem se s manželem potkáváte a v čem naopak doplňujete – obohacujete?

Já jsem začala lézt na vysoké škole a tehdy tam vstoupila také do horolezeckého oddílu, kde jsme se potkali. Manžel je hodně akční sportovec, pochází z východních Čech, ale žili jsme dlouho v Praze. Neuměla jsem si představit, jak skloubit sport a rodinu tak daleko skalám. Do Českého ráje jsme jezdili rádi, takže jsme zabodli prst na mapě právě sem a přestěhovali se. Kromě sportu se potkáváme názorově. Co se vedle něj učím, je stanovovat si své hranice. Honza je asertivní, ví, co chce a umí si za tím jít. Já ho podle mě zase učím empatii.

Kde si ráda od nároků rodiny odpočineš? Kde dobíjíš baterky? Jaká činnost tě vrací k sobě?

Při běhu a běžkování. Užívám si klid, přírodu, jsem sama se sebou. Při tanci, hudbě, s veselou společností. Ráda čtu, ale teď na to nemám kapacitu. Ležím spíš v odborné literatuře, tam nerelaxuju …

Čeká tě od září třídnictví. Na který třídní kolektiv vzpomínáš sama ráda?

Na vysoké škole jsme měli fajn partu, hodně jsme toho společně zažili. Kluci mě naučili základy lezení, jezdili jsme do zahraničí, lyžovat, na skalpy, sjíždět divokou vodu. Jsme pořád v kontaktu. 

Na co se v souvislosti s třídnictvím těšíš? Z čeho máš třeba trochu respekt?

Respekt mám z toho, že těch nových věcí bude najednou moc. Učím se stále trpělivosti, nejet na plný plyn a tolik nelpět na dokonalosti.

Těším se na práci s kolektivem, na vymýšlení různých aktivit, na vzájemné sdílení.

Jaké jsi měla jarní prázdniny?

Měli jsme jet s kamarády do Krkonoš. Ale vzhledem k tomu, že mi trhali dvě osmičky a šla jsem ještě na vytahování stehů, nechala jsem manžela s dětmi. Já dokončila resty a užila si čas na sebe, to potřebuju.